Kypa

Možná, že někteří z vás zažili překvapení, když jste se ocitli při náhodném setkání v místech, která již nemůžete s jistotou poznat. Žádné Boiracovo deja vu. Nejistě se rozhlížíte a snažíte si připomenout některé prostory, domy, stavby, stromy, cesty, ale nic nepoznáváte. Nejste si jistí, že by se ta krajina dříve plná ruchu a pohybu lidí, kouře, houkání lokomotiv, rachotu bagrů a huntů na vlečce mohla změnit v příjemný, klidný, vzrostlý park. Vyvstane oprávněná otázka. Jakou souvislost může mít starý uhelný lom s krásným, nádherným parkem. Jako mávnutí oponou.  

Přesvědčil jsem se o tom, když jsem vracel ze Žatce do Mostu. Věděl jsem z novin a televizních zpráv, že byly v okolí Mostu, při rekultivačních úpravách výsypek, kde skončila těžba, zakládány příměstské parky a lesoparky, vinice, nebo sportovní objekty a zařízení. Tímto způsobem byl také založen počátkem šedesátých let park na vnitřní výsypce vytěženého lomu Hrabák, po kterém dostal park své jméno. Vznikla tam také zahrádkářská osada a lesní školka. Bylo to pro mě úžasné překvapení.

Zmizely i původní silnice do obcí Velebudice a Slatenice. Za Velebudicemi vznikl moderní dostihový areál v zalesněném svahovém prostoru Velebudické výsypky. Součástí unikátního moderního hipodromu se rovněž stala parková a lesoparková úprava. Pro mě, neskutečné panorama se svěží zelení, stromovým a keřovým porostem, upravenými stezkami, lemovanými lupinou a odpočinkovými místy.

Prošel jsem značnou část parku a unaven jsem se posadil pod skupinku bílých bříz na pohodlnou lavičku, obklopen vzrostlými trsy blankytné lupiny. V duchu jsem si vybavoval, co bylo přibližně kdysi těch sto deset metrů dole pode mnou v té obrovské jámě. Zavřel jsem oči, zvolnil dech a v myšlenkách jsem se vracel do minulosti raného mládí, do vzpomínek a historie tohoto místa. Začalo to zde vlastně mnohem dříve, než jsem se narodil.

Možná, že jsem oči zavřel až příliš a dech skoro zastavil, protože jsem se přenesl daleko. Do doby, kdy skončilo řinčení zbraní. Prakticky hned rok po skončení první světové války otevřela zde v roce 1919 plzeňská Škodovka u výchozu sloje lom Čepirohy, později nazvaný Hrabák a navázala tím na předchozí těžbu dolu Augusta v Mostě a důl Byern. V lomu Hrabák nebyl porub nijak velký, mocnost byla do osmi metrů, přesto se zde těžilo za druhé světové války více jak tři sta tisíc tun uhlí ročně. Douhlení zde ukončil důl B. Šmeral, později zvaný Slatinice, v roce 1963. Výsypka dolu měla na svědomí zánik staré obce Čepirohy, která skončila se vším všudy pod mohutným náspem hlušiny. Zůstalo jen několik fotografií pamětníků s kapličkou na návsi a malým rybníčkem, jehož zbytky jsou ještě vidět v zarostlém koutě pod kopcem hlušiny.

S koncem druhé světové války si zdejší lidé vydechli. Přídělový systém potravin a ostatního zboží ale neskončil. Hospodaření a zásobování se nepodařilo rychle obnovit a veškeré zboží zůstávalo dál jen v různě stanovených přídělech pro domácnosti za pevné ceny.

Rovněž množství paliva, uhlí, koksu, dříví bylo stanoveno k odběru podle uhelných listů. Šlo o velmi skromné příděly. Na domácnost byl příděl patnáct metráků na celý rok. Metrák uhlí stál tehdy osmdesát pět korun, dříví, necelé tři metráky na rok, stálo sto patnáct korun. Uhlí bylo časem i na volném trhu, ale bylo o hodně dražší.  

Lidé, kteří žili blízko nebo v okolí nádraží, povrchového hnědouhelného lomu, nebo třídírny, byli se spotřebou uhlí na tom mnohem lépe než ostatní. Horníci a železničáři měli deputátní příděly uhlí i dříví a kdo měl možnost, mohl si ještě přilepšit sběrem, vybíráním uhlí ze skrývky sypané na protilehlé straně lomu, na haldu, které se říkalo kypa.   

Výsypka nebo také halda, v němčině die Halde, případně, odval či kypa, je obrovská hromada více méně sypkého materiálu, hlušiny, který vzniká jako nutný odpad při těžbě. Slouží k dočasnému nebo trvalému uložení této vytěžené skrývkové zeminy.

Při tehdejších zimách patnáct metráků na domácnost nebylo nic moc. Uhlím se topilo v kuchyni, v koupelně a v prádelně, při vyváření prádla. To dnes už téměř nikdo nezná. S uhlím se dalo při úsporném vytápění vyjít, ale s koksem to bylo horší, s tím se muselo šetřit. Kvalitní koks byl z Ostravy, ale dal se sehnat také takzvaný „švelkoks“, který se vyráběl ze špatně koksovatelného uhlí a bylo z něj velké množství popela, zatímco z ostravského jen nepatrné množství.

Dobře na tom byli lidé, kteří bydleli v blízkém okolí šachty. Mohli si vypomáhat sběrem uhlí na kypě. Osazenstvo kypy bylo velmi rozmanité. Mimo místních zde byly různé existence a živly, které se po válce uchytily v pohraničí, ve snaze se buď někde schovat, nebo nalézt zdroj své obživy. Bez ohledu na nesmírnou dřinu, bylo možné si vydělat docela slušné peníze. Byla zde i pestrá sbírka národností, lidí ztracených ve válečném zmatku, zlodějíčkové a podvodníci, pasáci, zkrachovalé živly, skrývající se kolaboranti, falešní partyzáni, prostě sbírka promíchané spodiny.

         Kypa žila svým nepsaným řádem. Bylo s podivem, že tito lidé dokázali existovat bez potravinových lístků, bez trvalého bydliště, bez vzájemných vazeb k rodinám, místům odkud pocházeli. Jako houby po dešti rostly a zanikaly skupiny stanů a provizorních chýší. Maskovací strakaté německé celty vypadaly jako vojenský lágr. Jejich vzájemné spory řešily mezi sebou přímo, bez četníků. Mnohdy to byly bitvy o život. Pro kus lesklého, hnědého uhlí.

         Nebylo snadné samostatně čelit partám, které pracovaly s rozdělenými úkoly. Především šlo o zabrání místa k vytvoření hromady co nejblíže k silnici, aby se autem dalo lépe zajet až k hromadě. Také měli výhodu ti, co pomáhali řidiči uhlí naložit. Dostali lépe zaplaceno. Mohlo se i smlouvat. Záleželo na tom, kolik bylo připraveno hromad a kolik aut přijelo z Prahy.

         Kdo sbíral sám, byl chudák, protože než stačil nahromadit dostatečné množství kusů, tak se stávalo, že než přišel s druhou nůší, měl svoje uhlí pryč. Kradlo se bezohledně. Jedna z možností byla domluvit si hlídače. Sám jsem často hlídal s naším Harykem. Hlídač sám nesbíral, ale od každého dostal z nůše kus uhlí jako odměnu za hlídání. Někdy se za celý den podařilo hlídačům získat i několik metráků.

         Sbírat jsem chodil nejraději s Karlem, který byl starší než já a také zdatnější. Více unesl a měl větší nůši. Ve sbírání jsme se ze začátku střídali, jeden sbíral a druhý hlídal. Až byla hromada větší a poznali jsme kdo sbírá vedle nás, chodili jsme již oba. Pomáhali jsme si takto navzájem. O peníze jsme se dělili na půl. Já jsem nosil z domova svačiny a pivo. Nejčastěji to byl chleba se škvarkama, koňské karbanátky, sekaná nebo točeňák. Koňské maso se dalo v Mostě koupit v řeznictví bez lístků. Musela se ale vystát dlouhá fronta.   

         Když po poledni přijeli pražáci, nastal chaos a dohadování. Smlouvání ceny a odhadované množství uhlí na hromadě bylo nejčastějším předmětem sporů. Většinou to netrvalo dlouho a bylo brzy prodáno. Výhodu měli ti, co používali přezmeny. Uhlí bylo rychle zváženo a cena se dohodla s ohledem na ostatní lehce.  Řidiči si mezi sebou také konkurovali a měli snahu co nejdříve naložit svůj náklaďák a vracet se do Prahy.

         Vybírat nebo sbírat uhlí na výsypku se chodilo každý den.  V neděli chodili jen paběrkovat vytrvalci, kteří buď v týdnu nemohli, nebo nasbírali málo. Dalo to více práce a lezení po svahu vysypané zeminy, protože se nacházely jen malé kousky a v nůši to přibývalo jen pomalu.

Vybíralo se i za deště. Na jílových balvanech to klouzalo a než se sběrač vydrápal po svahu třicet až čtyřicet metrů nahoru přes koleje byl obalenej bahnem, špinavej jak somrák. Přetlačování nastalo vždy při čekání na další vlak. K vlaku nebo na svah kypy jsme nesměli po dobu vyklápění vagonů. Bylo to velmi nebezpečné. Z vagonů vypadávaly dolů velké kusy jílovitých balvanů a kameny. Jak skončilo vyklápění nastal zmatek. Všichni se vrhali na svah a snažili se popadnout největší kusy uhlí, které se mezi hlušinou objevovaly. Pak se dobíraly i ty nejmenší kousky, s kterými to na hromadách přibývalo jen pomalu.

Při deštích a mlze jsme se všichni sušili v boudě pískovny, kde bylo teplo. Uprostřed boudy byla veliká plochá kovová mísa plná bílého křemičitého písku, pod kterou se topilo dřevem a uhlím. Písek se sušil do pískovačů na parních lokomotivách kvůli lepšímu brzdění, nebo rozjezdu.

Z té doby vzpomínám, jak jednou zaznělo zvolání:

„Ruky věrch! Rastreláju!“

Seděli jsme jako kluci na bílém vyhřátém písku pánve a hráli karty. Dudáka. Kdo vyhrál byl Stalin. Další byl Beneš, Masaryk, poslední byl Hitler. To jsme řvali nahlas a jeden druhého tím označovali a překřikovali. Uslyšel to opilý rudoarmějec a vpadl do boudy s namířeným samopalem. Vystřelil dávku do stropu a dopadl na lavici u dveří. Poklesla mu hlava a zavřel oči. Ještě nikdy jsme tak rychle neutíkali z kypy domů, jako tehdy. Malý Ludva tam dokonce nechal i jejich kozy, které tam pásl.

Boudu pískovny často využívaly i děvky, většinou cikánky, nebo Němky, které si tam přivydělávaly na živobytí. Některé se daly koupit za dva metráky, někdy i za méně. Když bylo obsazeno, dělaly to i ohnuté přes nůši mezi hromadami. Nikomu to nevadilo, my si toho ani nevšímali. Když se na ně chodily dívat děti, tak se často ozývalo:

„Schau nicht, dummer Trotle und geh weg!“

„Koukej mazat blbečku, než tě nakopu!“

Nepříjemný byl štiplavý kouř a strašně dusivý sirný zápach z nedokonalého hoření uhlí, které zůstalo zasypáno a postupně prohořívalo ve výsypce. Dusivé výpary obsahující zejména ostrý, štiplavý oxid siřičitý, se těžko dýchaly. S dráždivým kašlem jsme kolikrát museli kypu kvapem opustit. Vydržet se to nedalo. Když začala bolet hlava a kašel trápit nepřestával, museli jsme odejít. Nejhorší to bylo, když padla mlha, to se sirné výpary rozšířily po celém okolí.

Když jsme s Karlem měli štěstí, nasbírali jsme někdy až pět metráků za den. Vlastně do doby, než přijeli řidiči s auty. Když se nám podařilo prodej usmlouvat, a nemuseli příliš slevit, vydělali jsme až čtyři sta korun. To bylo spíše výjimečně. Když bylo sucho. Většinou jsme měli každý sto korun. Takhle se tam živilo spousty lidí.

Večer v hospodě U Foukalů, nebo U Voříšků to pak hučelo a na své si přišla   přehlídka všech existencí z kypy. Nade všemi písničkami posilovala unavené tváře stará vojenská píseň:

„Tichá noc, tmavá noc krásna je.

Na horách partizán bojuje.

Mesiačik, ten celú noc nejde spať,

s partizánom musí stráž držať.

Tak mi ta píseň v hlavě dozněla a otevřel jsem oči. Seděl jsem na lavičce pod skupinkou břízek a od západu, kde byly vidět střechy domků nových Čepiroh na mě zavál větřík. Vůbec nezapáchal sirným dýmem, kypa zmizela a byl čas věnovat se svým povinnostem. Dávám sbohem dolu Hrabák.