Tatínkové
Je mnoho dětí, které žijí
jen s maminkou, nebo s babičkou a dědečkem. Se svým tatínkem se vůbec
nestýkají. Jednoduše tatínka buď nemají, nebo některé ho ani neznají. Ne, že by
vůbec nebyl, ale po rozvodu zpravidla většina otců ztrácí zájem nebo možnost se
s dětmi stýkat. Obojí vlastně vychází nastejno. Maminky jsou v těchto
případech alespoň rády, že dostávají alimenty. Často se musí obejít i bez
nich. Mezi ostatními kamarády jsou tyto
děti často podceňovány a přehlíženy, ztrácí sebevědomí a cítí svou omezenost.
Boženka, roztomilé
děvčátko, veselé povahy a spokojené, byla šťastnější. Tatínek jí nechyběl. V určitém
období měla dokonce tatínky dva. Dva tatínkové, Milan a Pavel. Je to divný,
trochu zamotaný případ. V deseti letech jí maminka umřela a ona osiřela.
Laskavá, milá, něžná náruč matky byla nahrazena vlídností, péčí a starostí dvou
otců. Jak k tomu došlo. Může se to zdát nepravděpodobné, ale Boženka měla
opravdu tatínky dva.
Nevlastní tatínek Milan
se o ni staral od jejích šesti let a měla ho velmi ráda, protože vlastního
tatínka ani neznala. Rodiče se rozvedli krátce po jejím narození. Když se
maminka po druhé vdala, získala Boženka vlastně náhradního tatínka. Byl to
jejich soused. Dá se říct, že Milana si našla sama a s maminkou ho blíže seznámila.
Jednou jí pomohl vysvětlit nějaký početní domácí úkol a z toho se stalo
pravidlo. Milan Božence pomáhal s matematikou a pravidelně ji doučoval. Maminka
mu chtěla za doučování platit, což odmítl. Pokud mu čas dovoloval považoval
hodinu nebo dvě týdně za užitečně strávený čas v rodinném prostředí.
Pomáhal si tak zpestřit svůj osamělý život.
Několikrát byl však
pozván ke společné večeři tak srdečně, že odmítnutí by bylo neslušné. Byly to
takové šťastné, výjimečné chvíle, společně prožívané s pocitem rodinné
pohody. Oba, Milan i Markéta, maminka Boženky, cítili, že si vzájemně nejsou
lhostejní. Zůstávali však zdrženliví, právě s ohledem na Boženku. Nechtěli
rušit stávající stav, který by velmi změnil jejich zvyklosti, způsob života a
styky.
Stalo se, že kolem desátých
narozenin Boženky, byl pozván na večeři. Byla to mimořádná příležitost o
Velikonočních svátcích, která se odmítnout nedala. Milan se odvážně ujal zvyku ve znamení tradice vyplácení
žen a dívek pomlázkou z vrbového proutí. Za odměnu dostal malovaná vajíčka.
Po večeři seděli spokojeně
u stolu v kuchyni, jak rodiny spolu sedávají a povídali si. Tehdy Boženka řekla
větu, která jejich budoucnost rozhodla. Řekla se zaujetím, teď jsme vlastně celá
rodina, mám taky tatínka. Spadlo to na ně náhle, a tak opravdově, že byli oba
rádi, protože sami se k tomu neodvážili. Vyřešila to za ně. Krátce na to se
konala svatba a nejšťastnější byla Boženka. Mám tatínka, byla její nečastější
slova a její sebevědomí narostlo.
Jejich společný,
spokojený život však neměl dlouhé trvání. Boženčina maminka měla vážné zdravotní
problémy, které bohužel skončily její smrtí. Boženka zůstala sama
s nevlastním otcem Milanem, bez přímé právní úpravy jejich vztahu.
Obě babičky, které
bydlely dosti daleko od jejího domova se zajímaly o její výchovu a chtěly se jí
ujmout. Boženka ale nechtěla měnit školu,
ve které měla spousty kamarádek a zájmových kroužků, do kterých chodila. Měla
úspěchy v závodním plavání a
aerobiku, vynikající výsledky v klubových soutěžích. Nechtěla ani měnit
prostředí jejich bydliště. Prohlásila, že se nechce stěhovat a zůstane se svým tatínkem
Milanem. Jemu v té době bylo čtyřicet let.
Byli na sebe zvyklí, měli
se rádi, spojoval je i vztah k mamince, na kterou vzpomínali a pečlivě se
starali o hrob na místním hřbitově. Milan byl ztrátou manželky velmi psychicky
poznamenán a veškerou péči věnoval Božence. Cítil to jako svoji jakousi posvátnou
povinnost, závazný slib, že nezklame a co slíbil, když ho Boženka přijala jako
svého otce, to splní. Učili se oba vést domácnost, převzít práci, starosti a
povinnosti za maminku. Nebylo to jednoduché, hlavně s vařením.
S úklidem problém neměli.
Nedalo se ovšem
zapomenout na skutečnost, že Boženka měla také svého pokrevního, vlastního otce
Pavla. Nestýkala se s ním, jen za
života maminky pravidelně přinášela pošťačka výživné. Božence bylo již patnáct
let, nebyla plnoletá a povinnost výchovy a výživy úmrtím matky přecházela ze
zákona plně na něho.
Povinná péče tak vznikla
vlastnímu pokrevnímu otci Pavlovi, kterého nezletilá Boženka nikdy ani nepoznala.
Dokonce s ním mimo půl roku po
jejím narození, ani nežila v jedné domácnosti. Z počátku, když se
dozvěděl o smrti bývalé manželky, žádný zájem o Boženku neprojevil. Problém
nastal se zasíláním výživného. Podle rozsudku soudu byl povinen posílat výživné
k rukám matky. Ta zemřela. Teprve pak se začal zajímat, kde vlastně a
s kým Boženka žije.
Boženka byla spokojená
v domácnosti, kde byla zvyklá, kde žila již delší dobu s otčímem
Milanem, který pro ni byl skutečným tátou. Nechtěla se s ním rozloučit jen
proto, že maminka umřela a měla by být v péči vlastního pokrevního otce,
kterého vůbec neznala.
Přece jen nastala
situace, kterou bylo nutné vyřešit. Pokud chtěla Boženka zůstat se svým
otčímem Milanem, bylo nutné, aby podal
návrh soudu na svěření do jeho péče. Součástí návrhu na svěření dosud nezletilé
Boženky do péče Milana Devátého, manžela zemřelé matky nezletilé měl být i
posudek určeného opatrovníka odboru
sociálně-právní ochrany dětí.
Milan s Boženkou tam
museli absolvovat pohovor s opatrovníkem
V tomto případě s opatrovnicí. Věděli, že se tomu nemohou
vyhnout, nevěděli, s kým se mají setkat, na co se jich budou vyptávat. Pociťovali
určitou nejistotu a obavy.
Na příslušném místním
odboru je uvítala starší úřednice poněkud strohým pokynem, aby si sedli a její
pohled a mlčení bylo provázeno nepříjemným zkoumáním jejich vzhledu. To bylo
trapné, připadali si jak na vyšetření u doktora.
Opatrovnice situaci
ztížila několika otázkami Božence. Jestli jí tatínek bije, jestli nemají doma
blechy, jestli nemá hlad, jestli jí pomáhá psát úkoly, jestli tatínek pije
alkohol a nenechává ji doma samotnou. Boženka se rozplakala. Žila přece jen již
několik dní v psychickém stresu a smutku ze ztráty maminky, nic
z toho nepříjemného, na co se jí úřednice ptala vůbec neznala, bylo toho
již moc, co měla psychicky zvládnout.
Milan byl těmito
vtíravými otázkami velmi dotčen a dal to úřednici najevo. Řekl jí, že by se
měla stydět, takhle se vyptávat na věci děvčete ve smutku ze skonu maminky a že
si představoval pohovor zcela jinak. Dodal, že o tom, jak spolu žijí se může
kdykoliv přesvědčit, adresu přece znají. Vstal, vzal Boženku za ruku a bez
pozdravu odešli.
Uplynulo jen několik dní
a v deset hodin večer zazvonil u bytu zvonek. Stálo tam mladé děvče, vypadala
na studentku. Po pozdravu se prokázala průkazkou odboru sociálně-právní ochrany
dětí a požádala o krátký rozhovor. Milan ji pozval dál, bylo vidět, že se
zajímala hlavně kde Boženka spí, kde si dělá úkoly, kde se věnuje toaletě a kde
mají kuchyň, obývací pokoj. Byla zřejmě překvapená, protože asi takový pořádek
a uspořádání společného bydlení nečekala. Viděla, že Boženka má svůj pokoj,
Milan svoji pracovnu, kde i spí. Omlouvala se za jakési přepadení a před
odchodem je s určitým obdivem pochválila.
Boženka se po jejím
odchodu rozplakala. Tuto návštěvu nepřijala nijak příznivě, velmi se jí
kontrola bez ohlášení dotkla. Prosila Milana, aby příště již nikoho
z úřadu do bytu nepouštěl. S Milanem se cítila bezpečná a jistá, jeho
starost a péče jí samozřejmě máminu lásku a péči plně nahradit nemohla, ale věřila mu a cítila jeho ochranu.
Při pohovoru
s předsedkyní opatrovnického senátu mu bylo doporučeno zjistit stanovisko
a náhled vlastního otce Pavla Lhotského k návrhu na svěření do péče
Boženky Milanovi. Milan mu napsal dopis s návrhem na setkání. Pavel
pracoval jako řidič trolejbusu v Českých Budějovicích, kde také bydlel
v podnikové ubytovně.
Na schůzku do Budějovic
jel Milan společně s Boženkou. S otcem Pavlem se měli setkat jednu
neděli v hotelu Slunce na náměstí ve dvě hodiny. Boženka Milanovi řekla,
že je na vlastního tátu zvědavá, vždyť ho neznala ani z fotografie. Přes
určité rozpaky a váhavost se přece jen chtěla ujistit, jak se má před tím
neznámým tatínkem chovat.
Nebylo to lehké ani pro
Milana, zejména, když se k němu Boženka
přitulila a řekla, viď, že mě nedáš. Nechtěl samozřejmě Boženku ztratit ani on.
Mohl jí jen slíbit, že udělá všechno proto, aby mohli zůstat dále spolu.
Setkání v českých
Budějovicích s vlastním otcem Boženky Pavlem Lhotským proběhlo podle
předpokladu. Počáteční nesmělé rozpaky, byly překvapivě brzy překonány. Pavel
bez váhání souhlasil s návrhem Milana o svěření Boženky do jeho péče.
Možná tak jednal nejen v zájmu Boženky, které nechtěl narušovat její
dlouholeté citové vazby na Milana, ale vyřešil tím i svůj problém, nečekané
povinnosti starat se o děvče, dceru, kterou dosud nepoznal. Také věděl, že by
musel řešit bydlení, protože na ubytovně, kde bydlel by s Boženkou pobývat
nemohl. Milan byl rád, že Pavel souhlasí s jeho návrhem. Také Boženka se
cítila spokojená, že o toho svého tátu nepřijde.
Proběhlo řízení o návrhu
Milana před opatrovnickým senátem obvodního soudu. Předsedkyně po vyslechnutí
souhlasu Pavla, určené opatrovnice a také samotné Boženky, mohla bez problému
vynést rozhodnutí v souladu s přáním zemřelé maminky Markéty Lhotské.
Boženka byla svěřena do výhradní péče Milanovi. Spolu s tím uložil soud
povinnost Pavlovi přispívat k rukám Milana výživné na Boženku ve výši 1.550,-
Kč měsíčně. Účastníci se vzdali práva na odvolání a řízení tak mohlo nabýt
právní moc.
Navenek sice nebyly znát
napjaté pocity Boženky, Milana i Pavla, ale bylo vidět, že celý průběh u soudu
prožívali se vzrušením, které z nich opadlo až odchodem ze soudní budovy.
Šli spolu na oběd a příliš spolu
nemluvili. Prožívali náročné chvíle, do kterých se promítala celá jejich minulost.
Vraceli se k některým rozhodujícím obdobím, která vyústila až
v jejich současnou situaci. Nebylo to snadné všechno strávit a pochopit.
Nejlépe se cítila
Boženka. Nebyla tolik dotčena nastávajícími povinnostmi Pavla a Milana, byla
šťastná, že jí zůstal tatínek Milan a spokojená, že poznala i svého rodného
otce, po tolika letech.
Milan s Pavlem, jako
dva sociální otcové byli v častém styku, volali si i psali, pozadu
nezůstávala ani Boženka, která byla dokonce pyšná na to, že sice nemá maminku,
ale za to má dva tatínky, kteří se předhánějí v pozornostech k ní. Příležitostně
se tím i mezi děvčaty chlubila.
Milan se s Pavlem
dohodli, že výživné uložené rozsudkem soudu bude Pavel posílat na spořící účet,
který Božence založil Milan. I po této stránce vyjádřili oba tatínkové svoji
péči o Boženku, aby byla do budoucna plně zajištěna. Studovala zatím na gymnáziu,
ale předpoklad měla v dalším studiu pokračovat svými výtečnými výsledky a
zájmem o matematiku a informační technologie.
Přibližně po půl roce
došlo k velkému překvapení. Pavel zjistil, že jedna pražská cestovní
agentura shání řidiče autobusu. Měl štěstí, mezi mnoha přihlášenými byl vybrán
a po zkušební době mu byla dokonce pronajata i podniková garsonka. S radostí a
nadějí to oznámil Milanovi a dohodli si
návštěvu.
Bylo zajímavé vidět ty
dva chlapy, tatínky, jak se pozdravili, objali a přivinuli k sobě jejich
hrdou Boženku. Byl na ně zvláštní pohled. Vyzařoval z nich takový
ochranitelský postoj, starat se o Boženku a nedat jí možnost pociťovat
jakoukoliv újmu mateřské lásky.
Boženka rostla do krásy,
ve svém věku působila svým zevnějškem o několik let starší a vážnější. Podobala
se své mamince, nejen vzhledem, ale i chováním, způsoby vyjadřování a gesty,
aniž to tušila. Nejvíce to vnímal Milan. Ani Pavel však nezůstával pozadu a
snad proto, že ji poznal až v pubertě neměl srovnání, ale věděl, že je
opravdu krásná a byl na ni pyšný. Říkal Milanovi, že ji budou muset asi
chránit, protože kluci a spolužáci budou po ní bláznit.
Po nějakém čase, ve
kterém byli oba tatínkové jako pod lupou, jak ze strany sousedů, opatrovnice,
ale hlavně v zaměstnání, čelili otázkám, jestli budou s nimi
vychovávat Boženku také dvě maminky. Tušili oba, že to jejich okolí napadne.
Měli z toho z počátku obavy, nic jim ale nebránilo věnovat se Božence
samostatně, tedy bez maminek. Časem zvědavost a dohady vyprchaly a lidé si
jejich situaci vysvětlili každý po svém.
Když je vídali stále jen
s Boženkou, jak chodí do divadla, na výstavy, jezdí na výlety a tráví
společné dovolené, usoudili, že k jejich štěstí a spokojenosti jim žádné
maminky nechybí.
Žádné komentáře:
Okomentovat