Vyloučen    

 

Jednoho dne jsem se musel začít sám nad sebou důkladněji zamýšlet. Napadlo mě, že jsem vlastně z rodinného klanu svým způsobem vyloučen. Pociťoval jsem chování členů mé široké rodiny za činy, kterých jsem se dopouštěl pro jejich pobavení a legraci, jako nespravedlivé. Bavil jsem tím i sebe, pochopitelně. Jenže mému počínání nebylo porozuměno. Humor nelze dělat bez spojitosti s časem, kdy je humor přijímán a očekáván, kdy je žádoucí a potřebný, a naopak nelze šprýmovat v čase, kdy může legrace vyvolávat odpor, zklamání, nevhodným podáním, nepochopením až k odvržení. Nerespektoval jsem, že k humoru je nutno počítat s tím, že není vždy přijímán s pochopením a je potřeba ho raději odsunout na vhodnější dobu, nebo ho raději tiše zapomenout.

Jistěže být pozván na bábovku po úmyslně náhodném vytočením telefonního čísla a na schůzku potom nejít, není zrovna slušné vychování. Stal jsem se skvrnou v morálce a slušnosti, kterou byla moje rodina nadána. K mému vyobcování a odmítnutí docházelo někdy i v mém pracovním, nebo zájmovém kolektivu.  Rozesílat nabídky na samočinnou čističku vzduchu s ozónem šumavských pryskyřic spolu s telefonním číslem vedoucího oddělení bylo v době jednání o výši platů velmi riskantní. Nepochopil jsem, že přidáno nedostanu.       

Bylo to prostě ve mně, nesnažil jsem se s tím bojovat. Neměl jsem z toho zvláštní potěšení, ani požitek, nepomýšlel jsem ovšem ani na následky. Jestli tím někoho urazím, zesměšním, ponížím nebo odradím.  Pověsit vývěsku v domě, že bude v noci prováděna kontrola těsnosti vchodových dveří u bytů v prvním a druhém patře, vyvolalo zděšení. Dá se říct, že jsem byl v tomto směru téměř bezohledný. Prostě jsem to plácnul, aniž bych znal míru slušnosti a ohledů na pocity okolí.

 Považoval jsem to za originální, vtipné, úžasné, aniž bych to měl předem promyšlené, jestli se to do té situace nebo stavu vůbec hodí. Moje výlevy byly velmi často naprosto nevhodné, neobvyklé, pobuřovaly a vystupovaly ze zvyklostí. Neměl jsem rád zavedené, stojaté vody. Provokoval jsem často svými tvůrčími nápady až do ztřeštěné roviny, která již nebyla jen humorem a vtipem, ale bláznivým nápadem. Místo pobavení jsem sklízel nepochopení a odsudek. Jednou jsem inkasoval i pár facek.

Myslím, nebo se něco ve mně vzepřelo, že také nebylo správné využívat omylu druhých. Zejména, když se to týkalo mého postavení, kdy jsem byl omylem vydáván za někoho jiného, nebo jsem se za někoho jiného vydával. Stávalo se mi to velmi často. 

Většinu svých humorných kousků jsem prováděl na den prvního Apríla.  Chtěl jsem tím zdůraznit absurditu nesmyslného počinu. Že bude správně porozuměno skutku jako aprílovému žertu. Někdy to byl nesprávný předpoklad. Myslel jsem, že aprílové žertování je všeobecně rozšířeno po celém světě, dokonce již celá staletí, a že to bude vědět i moje rodina v Československu. Bláznivý den sice není   uveden v kalendáři a oficiálně ho ani žádný stát neuznává, ale přesto patří k nejbujařejším oslavovaným svátkům.

Prvního dubna bývalo zvykem obdařit známé a příbuzné „aprílem“. Vždy to bývala příležitost poslat „oběti aprílu“ nějaký vzkaz nebo oznámení. Samozřejmě, že se jednalo o věci, které reálně neexistovaly, např. vtipné semínko, komáří sádlo, zahnuté hřebíky, bublinky do vodováhy nebo se posílalo do lékárny pro semtele. V tento den si většinou každý dával velký pozor, aby "nenaletěl“ na nějaký apríl.

Moje rodina věděla, že jsem ženatý již po páté a že mám několik dětí vlastních i nevlastních. Když jsem všem rozeslal před prvním aprílem fotografii světové mistryně v aerobiku Olgy Šípkové s její vnučkou v náručí a oznámil, že se mi přihlásila dlouho utajovaná dcera, aby se pochlubila svojí vnučkou, tedy mojí pravnučkou Blankou, nastal poprask. Všichni tomu uvěřili, apríl, neapríl. Všichni. Dokonce mi od některých rodinných příslušníků začaly chodit ozdobné gratulace.

To jsem nečekal. Divil jsem se, že nikdo nezaznamenal, že jim zpráva došla na prvního Apríla, a nikoho nenapadlo nesmyslné spojení Olgy Šípkové s mým otcovstvím. S trochou pýchy na podařený vtip a v zájmu nápravy jsem se přiznal, že šlo o apríl. Rodina se rázně vzbouřila. Vůdčím elementem se stala moje starší sestra Marta, která pozvedla prapor spravedlivého rozhořčení nad takovým činem. Sama matkou tří dcer a babičkou dvou vnoučat vyjádřila odpor k takovému skutku. Dělat si z rodinných vztahů lehkovážnou legraci bylo pro ni něco jako vražda. Neodpustitelná zlovůle a zhanobení posvátných rodinných vazeb. Byl jsem odsouzen.

Bylo možné pochopit rozhořčení všech sourozenců a jejich rodin, když dostali ode mě reklamní nabídkový list na možnost strávit báječnou dovolenou v naší vile na ostrově Korfu. Shodou okolností jsem s manželkou v tom roce skutečně na Korfu byl. Je pravda, že se jí můj nápad naprosto nelíbil. Kdepak, mě to chytlo a nepustilo. V recepci hotelu Pantokrator se mi dostal do ruky skutečný nabídkový list na prodej nových vil na pláži letoviska Barbati. Pozměnit text a doplnit ho svými fotografiemi novotou zářících bungalovů, z nichž vynikal právě námi koupený pohodlný a perfektně vybavený. Vytisknout leták bylo pro mě hračkou. Akce se rozjela.

Představte si pobyt ve vile přímo u pláže! Budete mít pro sebe celý apartmán s kuchyní i vířivkou a terasou. Dopřejte si probouzení ranním sluníčkem. Velmi lákavá nabídka. Bylo zajímavé, že nikdo se nepozastavil nad skutečností, jakým způsobem se mi podařilo vlastnit takový přepych. Protože jsem nabízel pobyt pro rodinné příslušníky zdarma, využily nabídku hned čtyři rodiny najednou, jen jsem jim musel upravit termíny.

Ovšem, to by se nesměl dozvědět podrobnosti strážce morálky a vychování, moje sestra Marta. Podvodná nabídka byla odhalena, rodina varována. Obdržel jsem hanlivý dopis, který mám pro použitá originální slova dodnes schovaný v archivu ve složce přísně tajné. Byl jsem opětovně dočasně vyobcován. Několik oslav narozenin, jedna promoce, jeden pohřeb a narození dalších potomků se obešlo bez mé přítomnosti, která by podle Marty ponižovala význam a závažnost rodinné akce.

Skvrna naší rodiny, kterou jsem se stal, se zvětšovala. Rozhodl jsem se s takovou neúctou a opovržením něco udělat. Nechtěl jsem být pro neporozumění vtipu a legraci odstaven od rodinných oslav, na kterých jsem se vždy přesytil dobrotami a vzácnými nápoji zdarma. Muselo to být něco, co mi dodá vážnosti a rozptýlí názory, které o mně šířila puritánská Marta. Třeba být poctěn návštěvou, nebo být vyznamenán. Horečně jsem vymýšlel možnosti ukázat rodině, že ve mně mají důstojnou, reprezentačně působivou postavu, chloubu naší rodiny. Musela by to být taková událost, přes kterou by nedosáhla ani všemocná strážkyně cti a rodinné vážnosti, moje sestra Marta.

Z pobytu dovolené v Tunisu jsem měl několik fotek z oslavy otevření nového zdroje vody z vybudovaného vrtu v oáze blízko Matmata. Několik fotek jsem upravil na programu Photoshop doplněním své postavy s jásajícími vděčnými domorodci, obklopen malými Afričánky, a bylo to! Fotky jsem použil do krátkého filmu na Youtube a odkaz jsem poslal všem členům rodiny s výjimkou Marty. Věděl jsem dobře, že se o tom jistě dozví také, ale spoléhal jsem, že od svých to bude na ni působit věrohodněji.

Samozřejmě to byla smyšlená, odsouzeníhodná akce. Dovolil jsem si zde až příliš. Další události ovšem změnily tyto morální názory a děly se věci nepravděpodobné. Byl jsem totiž zaměstnán u stavební firmy, která se mimo jiné stavební akce, podílela na stavbách vodních zařízení, meliorací, studní a nádrží.

Jak život přináší náhody. Byl jsem pověřen vedením firmy stavbyvedoucím na vybudování studny a vodovodu v Maroku. V magazínu Ekologie a voda byla následně uvedena podrobná reportáž o úspěšné pomoci při zajištění pitné vody v žíznivé Africe naší firmou. Reportáž byla doplněna mnoha fotografiemi, na nichž se objevila i moje postava. Časopis jsem pečlivě skrýval, aby ho náhodou neobjevila Marta, protože bych byl tentokrát již exkomunikován nadobro a natrvalo.

Vše zůstalo dlouho utajeno, až na jednoho šťourala, syna mého bratrance Kryštofa. Nevím jak, ale vypátral ten rozdíl v záměně Tunisu a Maroka. Vítězoslavně oznámil v rodině, že strejda Olda se řádně spletl a vyvrtal studnu v Maroku, a ne v Tunisu. Moje sláva opět pohasla, protože všichni nabyli přesvědčení, že jsem si z nich zase udělal legraci a kdoví, jak to s tou studnou vlastně vůbec bylo. Ani film na Youtube nepomohl.

Jednou jsem způsobil menší zmatek v administrativě, konkrétně na personálním oddělení. To jsem byl již jako důchodce na spravedlivém odpočinku. Sloužil jsem v útvaru Security ve Stavovském divadle. Jedna z povinností byla přítomnost ve vstupní hale, být k dispozici návštěvníkům v případě potřeby před začátkem představení.

Přišli ke mně starší manželé a požádali o pomoc. Paní měla poraněné lýtko a mírně krvácela. Představení chtěli vidět, tak mě požádali o ošetření. Zavedl jsem je do místnosti pro lékaře. Paní si lehla na lůžko a já ji krvácející škrábanec očistil, okraje vydesinfikoval, přiložil polštářek a ránu obvázal.

Patrně jsem si počínal v očích manžela naprosto odborně a profesionálně, protože mi začal děkovat s oslovením pane doktore a nabízel mi stokorunu. To jsem pochopitelně odmítl a připomněl, že kdyby potřebovali nějakou další pomoc, aby se obrátili na uvaděčky, které mě přivolají.

Uplynul týden a volali mě z personálního oddělení, že dostali děkovný dopis za pomoc ochotného pana doktora Smetany, který velmi odborně a ochotně poskytl první pomoc zraněné návštěvnici, která tak mohla zhlédnout krásné představení.

Což o to. Poděkování mě samozřejmě potěšilo, problém však byl v tom, že personalistka požadovala okamžité vysvětlení a předložení dokladu o mém titulu a profesi, protože při přijetí jsem uvedl, že jsem inženýr, ekonom dopravy. Vše se mi podařilo vysvětlit, ale jistého podezření jsem se nezbavil. Nejhorší byla skutečnost, že jsem byl od té doby nejčastěji kolegy posměšně oslovován pane doktore.

Naštěstí jsem ze Stavovského divadla vyobcován nebyl, ale po tomto poděkování jsem litoval, že jsem nestudoval medicínu, ale ekonomii. Zřejmě bych na tom byl lépe. Po vydání mé knihy, kterou jsem napsal při ochutnávkách nejlepších francouzských vín, jsem byl vzat na milost i rodinou, která pochopila, že nic nedělá člověka tak dobrodružným, jako prázdná kapsa. Přispět mi na splácení několika alimentů ale všichni odmítli. Přemýšlím, čím je zase překvapím na den prvního dubna příště.