Kyselina mravenčí

 

K mému seznámení s Danou došlo úplně obvyklým způsobem, na obvyklém místě. Na infekčním oddělení krajské nemocnice, kde jsem byl ubytován jako bacilonosič spály.

„Otočte se na pravý bok, trochu to píchne,“ byla její první laskavá slova, která jsem od ní slyšel. Potom jsem již jen cítil, jak mě potírá desinfekčním roztokem a následně vpichuje jehlu do levého boku. Přežil jsem to bez umrtvení.

Po desátém vpichu a nočním rozprávěním o životě jsme si již tykali. Na první schůzce po propuštění z nemocnice jsme se zamilovali. Naše láska vzplála a hrozilo nebezpečí, že bude poškozena dřevěná lavička na soutoku Malše s Vltavou.

Byli jsme normální dvojice. Dva zamilovaní, stydliví, neobratní, chtiví, zdráhaví. Při naší opatrnosti, kdy jsme se líbali se až k omdlení nehrozilo, že by Dana otěhotněla. Chodili jsme na procházky a do kina. Stále jsme byli dvojice toužící, slušná, upřímná, chtivě se dotýkající, roztřesená, vzrušená, oddalující styk, až jednou!

Nedlouho po návštěvě u rodičů Dany, kdy známost dostávala jasné obrysy nevyřčených slibů a perspektiva sňatku byla naznačena stejným náboženským vyznáním, již nebylo možné odolat.

Přišel jsem Daně večer naproti po službě. Došli jsme kousek za nemocnicí, kde byl plácek na břehu Vltavy, porostlý křovinami s pahrbky. Na jeden jsme ulehli. Mazlili jsme se, spokojeně, až skoro šly kalhotky dolů. Nešly, ale něco začalo urputně štípat a svědit.

Leželi jsme na pahrbku s mraveništěm. Stydlivost byla překonána. Dotyky ustaly. Vyskočili jsme a v tanečním rytmu samby jsme se začali svlékat a setřásat ty štípající potvory, ze všech i nejintimnějších zákoutí těla. Na obdiv tělesných měr druhotných pohlavních znaků nebylo ani pomyšlení. Mlaskavé poplácávání a stírání mravenečků pokračovalo zběsilým tempem.

Zasmáli jsme se a její poslední slova tehdy byla: Petře, to bylo boží znamení, že jsme to neměli dělat. Víra v Boha pomohla omluvit a vysvětlit krásně se začínající milování, přerušené kyselinou mravenčí v nevhodnou dobu na nevhodném místě.