Smrtelník
„Zase máš pokaděné kalhoty,“ rozzlobeně vyhrkla Boženka, „já se ti
divím, že se neumíš ani vykadit!“
„Sem
na světě jen jednou,“ nedbale odpověděl Jindra netečně až nevšímavě, „a pro
jednou snad nemusí bejt tak zle. Jen se divím, že při své úrovni se porád
snažíš mluvit spisovně. Kdybys aspoň řekla posrané. To né, to ty neumíš, děláš
ze sebe nóbl, protože máš maturitu.“
„Minule
si měl košili od kečupu, svetr od hořčice, to přece není normální,“ pokračovala
ve výčitkách Boženka, „někdy to nejde ani vyprat. Seš čuně, nedá se nic dělat!
S maturitou tvoje lajdáctví nemá nic společnýho.“
Mimo
pravidelné starosti s bydlením a nákupy to byly jejich nejčastější
vzrušené debaty. Jindra pracoval ve skladu knihtiskárny a opravdu doma na sebe
příliš nedbal. Vůbec nejčastější výtky, které vyslechl, byly ohledně kapiček na
záchodě, kterými značkoval svoji přítomnost v této místnůstce.
Jindra
byl nad věcí. Kdyby dostal příležitost studovat po roce 1948, mohl z něho
být určitě filozof nebo asistent na filozofické fakultě. Nosil si domů knihy,
které byly často vydány ve větších nákladech a zůstávaly neprodejné.
Z těch, které se měly vyhodit vznikla u něho doma velká knihovna. Zejména
po roce 1990 se značně rozšířila o knihy obsahující odlišná až protikladná
témata, proti novému směru a zaměření literatury tržního kapitalismu a
demokracie.
Jeho
způsob zamyšlení a úvah vycházel ze základů filozofie a přístupů k duševní
oblasti člověka, zejména přiblížení se k problému materialismu a náboženské
ideologie. Je proto celkem pochopitelné, že když přemýšlel o podstatě myšlenky
a její materiální stránce, nemohl věnovat pozornost nudli, uvízlé na břiše
trička. Boženka, naopak žena pragmatická, zaměstnaná na mzdové účtárně, kde
muselo všechno klapat na haléře, byla k těmto záležitostem velmi důsledná
a pozorná. Její soustředěnost na čistotu a pořádek byla v souladu
s přesnými výsledky výpočtů a záznamů na mzdových listech a hlášeních,
dokonce s pečlivostí splnění úkolů v předepsaných termínech.
Bylo
zajímavé, že dva lidé, s tak odlišnými povahovými charaktery, podle
horoskopů dokonce úplně protikladné, si mohou rozumět. Lev s Vodnářem jsou
vzájemně v opozici, přestože mají spoustu společných vlastností, jsou
z nich těžcí rivalové. Boženka připadala Jindrovi tvrdohlavá až dětinská a
na její nápady většinou shlížel se shovívavým úsměvem. Pociťovala určitá
zklamání, že se Jindra ochotně nevrhnul do společných plánů, ani nerespektoval
její pořádkumilovnost, a jeho noblesa ji přiváděla někdy k šílenství.
Nesnášela zejména jeho filozofické úvahy o nesmrtelnosti.
Zatímco
ona brala nesmrtelnost jen jako označení pověsti básníků, malířů, jejich děl,
prostě něčeho, co přetrvává mimo život lidí, on se zabýval myšlenkami o délce
života a možnostech přirozené a trvalé obnovy všech životních funkcí. Dostával
se tím do oblastí, které již se skutečným reálným bytím nesouvisely. Poněkud
nesrozumitelná se pro něho stala umělá inteligence, kde předpokládal schopnosti
individua obdařeného věčnou reprodukcí sebe sama.
Jeho
pojetí nesmrtelnosti Božence vadilo nejvíce. Dostávala Jindru do varu a
nejistoty tím, že v případě platnosti jeho závěrů a možností si nedokázala
představit, že by s ním vydržela tak dlouho, když po třiceti letech už ho
má plné zuby, kterými skřípala na protest.
„Co
když k tomu jednou lidstvo dojde a bude postupně dosaženo takové
dlouhověkosti, že se to až nesmrtelnosti přiblíží,“ prognosticky vážně namítl
Jindra večer před usnutím v manželském loži.
„To
se budou lidi určitě vraždit,“ rezolutně prohlásila a otočila se na druhou
stranu, protože se jí chtělo již spát a nepřemýšlet o něčem tak pitomém, jak
stačila ještě tiše zabručet, než usnula.
Ne
tak Jindra. Jeho právě napadaly nejzajímavější myšlenky před spaním. Někdy tak
usilovně, že vstal nalil si pohárek aromatického portského, krknul a šel si
ověřit princip věčnosti a pomíjivosti k počítači, kde guglil a guglil.
Dlouho pak nemohl usnout. Vybavovaly se mu barevné představy meziplanetárních
letů, které by při vlastnostech nesmrtelnosti vyřešily jeden z problémů
dosažitelnosti cíle, vzdáleného miliony let, měřeno pozemským časem.
„Ty
si se opravdu zbláznil,“ s úsměvem komentovala jeho nápad, když se jí
svěřoval, co se mu v noci zdálo, „to by přece nemohla vydržet ani
polyamorní rodina. Taková blbost. Jak si na to vůbec přišel?“
„Předpokládá
to samozřejmě vyšší princip soužití lidí v úrovni umělé inteligence, která
se dá samoprogramovat,“ nedal se odradit Jindra.
„Ještě
tak todle,“ s výrazem odporu odpověděla, „vymysli raději něco praktickýho.
Třeba jak se nepobryndávat u snídaně a nedrobit pod stůl.“
„Proč
mi dáváš ke snídani ten ručník?“ nechápavě na ni překvapeně hleděl, „co
s tím mám dělat?“
„To
si dej pod krk jako bryndák, dostaneš ke snídani müsli, ať ho nemáš zase
na tom novém tričku od babičky. Nezapomeň, že za tři dny je ručníkový den, tak
si zvykej.“
„Jó,
túdle,“ zavrtěl hlavou, „snad si nemyslíš, že když všichni přiblblí fandové
Douglase Adamse budou chodit s ručníkem, tak to musím napodobit a budu se
vystavovat ťukání na čelo. Normální smrtelník přece nemůže dát na to, že ručník
je nejpotřebnější věc, kterou u sebe má mezihvězdný stopař mít. Leda by byl
nesmrtelnej.“
Dalo
by se říct, že jejich vzájemné neshody v nápadech a realizaci byly
fatální. Kupodivu nebyly. Dokonce se zdálo, že jim jejich polemiky vyhovují a
že je k vzájemnému sbližování potřebují.
Některé
debaty ovšem Boženka odmítala, protože se jí z toho tématu dělalo špatně.
Jednou musela přerušit žehlení, když jí Jindra sugestivně vysvětloval, odkud
pochází symbol nesmrtelnosti, had Uroboros, požírající vlastní ocas. Představa
hada samotná, dokonce zakousnutá do ocasu, v ní vyvolala dávící efekt.
Žehličku v rozrušení nechala stát na halence, která málem vzplála, než se
vrátila z koupelny.
„Ty
pitomče, tak se podívej, co si udělal z mý halenky,“ plačtivě, ale zlostně
vykřikla, když se jí podařilo žehličku od halenky odtrhnout.
„Nemáš
si všechno tak ošklivit,“ bránil se Jindra, „jak tě může takový symbol času a
nekonečného a nepřetržitého běhu života takhle rozhodit?“
„Protože
si pomatenej z těch seriálů,“ rozhorleně tvrdila, „jak může bejt někdo
svůj vlastní syn, ty červenej trpaslíku, prosím tě, kde si viděl nějakej ubrus,
takovou ohavnost hnusnou.“
„Uroboros
prosím, Uroboros,“ hájil svou představu, „žádnej ubrus!“
„To
je jedno, jestli ubrus nebo urubrus,“ řekla odmítavě, „mě se to ekluje, to je
zvrhlost, kousat se kvůli věčnosti do vlastního ocasu. Když se tak dívám na
tebe, tak si to nedokážu představit. To už je lepší pták Fénix, ale na toho ty
nemáš, chudobko.“
„Kdyby
si dokázala pochopit princip věčnosti a cítila, že proti tomu rozlitý kafe na
ubrusu po tetičce je úplná bezvýznamná skvrna, mluvila by si jinak.“
„To
je mi jasné, že si obyčejných věcí nevšímáš ty nesmrtelníku,“ řekla naštvaně,
„bez té tvé psychoanalýzy se nedokážeš ani oholit. Kdybych tě nevyhnala před
návštěvou maminky do koupelny, dostala by šok, jako minule.“
„Protože
je specificky hypersensitivní, na to já vliv nemám,“ bránil se vytrvale, „má
v sobě archetyp společenského nevědomí, který se aktivuje automaticky. To
nezastavíš. To máš v hlavě.“
„Eště
řekni, že to nakonec má z minulého života!“
„Co
by ne,“ chopil se myšlenky, kterou mu nahrála, „ona má svůj minulý život
vepsaný přímo ve tváři, jen vědět, jak to přečíst a co to znamená.“
„Ty
seš ale zloduch, takhle o ní mluvit. Přitom ona tě má docela ráda. Až se tomu
divím, ďáble.“
„Já ji obdivuju. Jestli o ní řeknu, že má
typické astrální tělo, tak o ní přece o ní nemluvím špatně. Naopak.“
„Proboha, jak můžeš říct takovou blbinu? To
máš určitě z těch tvých nastřádanejch knížek. Ukaž, co to čteš!“
„Na to radši nekoukej. Bylo by ti líto, že
nemáš povědomí o nesmrtelnosti.“
„No jó! To sem si mohla myslet. Tělo, duše
duch, doktor Štefan. Kdyby si si radši přečet něco od Špačka, aby si věděl, jak
se máš chovat při návštěvě mé matky a jak o ní mluvit. Prej astrální tělo. No
to ji nemůžu ani říct. Udělalo by se jí zase špatně!“
„Ty bys jí to ani vysvětlit nemohla, protože
nemáš v pořádku čakry, pořád si stěžuješ na mravenčení v podbřišku.
Uvědom si, že je to první stadium začínající nemoci. Ještě, že tě tam nepíchá,
to by bylo již stadium druhý“
„Tam mě nic nepíchá ty nesmrtelníku, ani ty
chudobko. Měl by si mě povzbudit a ne strašit.“
„Hele, někdo zvoní, že to bude tvá astrální
matka!“
„Jdu otevřít pacholku, ale jestli ji budeš
něco říkat o nesmrtelnosti, tak si mě nepřej, co ti pak řeknu já!“
„Mlčím. Mlčím! Jsem nesmrtelnej!“
„To uděláš moudrou věc!“
„Ahoj mami! To sem ráda, že tě vidím. Dobrý?“
„Nazdar děti! Jak se máte? Vidím, že jste
veselí a šťastní. To je dobře. Přinesla jsem vám mandarinky a novou knížku od
profesora Petera Staňka. To by nám mohl vysvětli Jindra. Je to zamyšlení a
cesta z pohledu vědce a laika. To by mě taky zajímalo, jak bude vypadat přechod
ke společnosti budoucnosti."
Boženka jen zalapala po dechu a vrhla
nevraživý pohled na Jindru. Jindra se ochotně ujal vysvětlování své astrální
tchýni, jak dosáhneme přiblížení k nesmrtelnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat