Boletická historka
Vysloví-li někdo slovo Olymp, snad
každému se vybaví pohoří v Řecku s nejvyšší horou Mytikas. V řecké mytologii je
označováno za bájné sídlo starověkých bohů, kde žil nejvyšší Bůh Zeus se svojí
družinou. Tyčí se nad Soluňským zálivem mezi údolími řek Pinios a Aliákmon.
Málokdo tuší, že i v Čechách máme vyvýšeninu, takový
kopec, který má stejný název – Olymp. Kdo odsloužil vojnu na Šumavě v
Boleticích, ví dobře, že to bylo také sídlo „bohů“, jen místo Dia tam sídlil
generál, velitel mechanizované divize se svou družinou plukovníků. Kolem se
rozprostíral obrovský vojenský prostor s mnoha prázdnými vesnicemi jako
pozůstatek po odsunu německého obyvatelstva. Od roku 1946 celou oblast
používala pro své potřeby Československá lidová armáda. Návazně vzniknul podle
usnesení vlády v roce 1950 vojenský újezd Boletice.
Prázdné vesnice postupně chátraly, domy se bortily, co
šlo, to se rozkradlo nebo zničilo. Statky a chalupy, školy a kostely se staly i
cílem ostré střelby. Někteří demolicemi uspokojovali své ideologické zaměření.
Poprvé krajina utrpěla v roce 1939 vysídlením českého obyvatelstva a druhá vlna
v roce 1945 zase odsunem toho německého. Původních obyvatel zůstalo jen velmi
málo.
Naší rotě technického zabezpečení velel za časů mého
vojančení jakýsi kapitán Vaněk, nazývaný lamželezo Lojza. Pobýval tam s námi i
podporučík Béčko. Zuřivý fanatik, nepřítel všeho, co zavánělo náboženstvím,
vírou a církví. Nejraději jezdil s vyprošťovacím Cromwellem do míst, kde stály
kapličky, boží muka, kříže, pomníčky, ale jeho řádění odnášely i památné
stromy, kašny, morové sloupy, sochy svatých. Boural a rejdil s tankem vždy tak
dlouho, až pod pásy zbyly jen trosky.
Výjezdy často vedly zkratkou po cestě na Olymp, kolem
hřbitova u kostela sv. Mikuláše. Hrobky byly již poničené, pomníky rozházené a
poválené, kříže s německými nápisy nahnuté a popadané. Od konce války se zde už
nepohřbívalo a o hroby se nikdo nestaral. Pro civilní obyvatelstvo tam ani
nebyl přístup. Jízdami tanků okolo se hřbitovní zeď postupně bortila.
Vyprošťovák Cromwell vážil 28 tun, a to zatřese naprosto
se vším, kolem čeho projede. Jednou Béčko na svojí likvidační jízdu doplatil.
Za rozpadlou obcí Břevniště rozboural kapličku tak důkladně, že z ní zbyla jen
halda cihel se zohýbaným křížem. Když přijel do Polné pancéřový vlak z Mladé na
ostré střelby, měli kanonýři se svým zaměřovači problémy. Kaplička sloužila na
speciálkách jako triangulační bod. Střelby byly odloženy. Béčko byl po tomto
„úspěšném“ boji s náboženským tmářstvím odvelen do Olomouce. Vědělo se, že je
tam také vojenské vězení. Kolik dostal, to jsme se nedozvěděli.
Po jeho odchodu se však začaly ze hřbitova na Olympu v
noci ozývat nepříjemné zvuky. Strážní tam chodili neradi, a pokud mohli, začali
se místu vyhýbat. Zpočátku jim to nikdo nevěřil. Pochlubili se s tím i v Kájově
lesníkům v hospůdce u nádraží. Seděl mezi nimi starý fořt Walter a kluci z
ertézetky mu svým vyprávěním připomněli dávnou legendu, která se v Boleticích
(Poletitz) tradovala ústním podáním odpradávna.
„Ja, to bylo dávno,“ začal vyprávět, „slyšel o tom už můj
děda a možná i jeho děda. Když umřeli dva tvrdohlaví a hádaví boletičtí
sedláci, pohřbili je do hrobů vedle sebe. Každou noc pak lidi slyšeli, jak se
oba mrtví paličáci na hřbitově stále proklínají a nadávají si, a to tak hlučně,
že se obyvatelé v okolí vůbec nevyspali. Zpráva o hádavých nebožtících se
roznesla po okolí a Boletice byly celému kraji pro smích. Starý farář se
obrátil až do Říma s prosbou o radu. Prý odpověděl sám papež, že kříže v
hlavách obou hrobů mají být obráceny k sobě zády. Kostelník s hrobníkem pomníky
s kříži obrátili a od té doby zavládl na boletickém hřbitově klid a mír. Je to
samozřejmě jen pověst, ale co když se tam zase ňáký nebožtíci hádaj.“
„Snad byste tu pohádku Waltrovi nevěřili,“ ozval se od
výčepu hostinskej Pilát, „dědek si rád zavzpomíná za pivo na každou blbost.“
„Heleďte vojáci,“ úsměvně začal Walter, „jestli to je v
noci, myslím po půlnoci, může to bejt bručoun.“
„Jakej bručoun,“ pohotově se zeptal Vošahlík, řidič
vyprošťovacího auta, speciálu Scammell, kterému říkali dědek, „to by musel bejt
někdo živej, ale tam nikdo živej není. Byl jsem tam na stojce, něco brumlalo,
ale nikde nikdo. Jako by to šlo ode zdi u márnice!“
„Víte, komu se říká bručoun,“ nedal se Walter, „bručoun
je jezevec. Chytrej, mazanej a umrmlanej. Noční zvíře, ve dne ho neuvidíš.
Čumákem hrabe v zemi jako buldozér a tlapama vrtá noru, vodkaď ho nikdo
nedostane.“
„Kde by se tam vzal jezevec, prosím tě,“ zaprotestoval
Pilát, „tam už není ani myš, rejděj tam s těma tankama a cisternama, tam už ani
vrána nesedne.“
„Jestli by neměl někdo požádat pražskýho arcibiskupa o
radu, jako to už udělal tenkrát farář papežovi do Říma,“ přidal se do debaty
adjunkt Sláma, věřící katolík.
„Co myslíš, že by jim arcibiskup poradil,“ nedal se
Pilát, „aby jim zase ty kříže votočili zády?“
„To by nebylo špatný,“ ozval se Walter, „jak byste ale
chtěli najít ty dva kříže, když je to tam všechno zpřeházený a poválený, ani ty
nápisy dnes už nepřečteš.“
„Snad je někde nějakej archiv, nebo kronika,“ důvěřivě
připomněl Sláma, „mohl by o tom snad něco vědět místní farář.“
„Prosím tě,“ pronesl odmítavě Pilát, „tyhle ruiny
neviděli velebníčka už tolik let, že to ani nikdo nepamatuje. Možná je to někde
v Českým Krumlově. Kdo by to ale hledal.“
Klukům z ertézetky to nedalo, a protože někteří slyšeli v
noci zase divný šramot a dunivé hekání a strážní to potvrzovali, tak se raději
hřbitovu vyhýbali. Zašli v Podvoří do velitelského stanu za kapitánem Vaňkem a
navrhli mu, že by se na hřbitově měly otočit dva pomníky a zarazit tím tajemné
noční zvuky.
„Vy jste cvoci, kdybych byl pověrčivá bába, tak vám na to
sednu,“ pohrdavě nadával Lojza, „máte štěstí, že mám ve výcvikovém plánu práci
s navijákem. Jinak bych se vám na to vybodnul.“
„Jestli ty zvuky nepocházejí od chlapů, co šmírujou
spojařky,“ znevažoval spojitost se starou legendou politruk Blehár, „divizní
telefonní ústředna je obležena lidmi každou noc!“
Nepříjemné noční bručavé zvuky, hluboké, chraplavé vrčení
a dunění u zdi márnice nepřestávaly děsit strážné i kolemjdoucí. V hlubokém
tichu, rušeném jen občas několika výstřely od hospody v Červeném dvoře, bylo to
brumlání nápadně slyšet. Někteří byli v rozporu s materialistickým přístupem
politruka ochotni věřit, že situace s hádavými nebožtíky se může opakovat a
znovu požádali Lojzu, jestli by mohli na hřbitově nějaké ty náhrobky s kříži
otočit.
Lojza Vaněk byl realista. Nechal sice svého politruka
Blehára výchovně působit na mužstvo, aby nepodléhalo pověrám a náboženskému
pomatení, ale využil jejich naléhání na srovnání pomníků k výcviku.
Předpokládal, že pro ně bude cvičení zajímavější, když budou mít zábavnou
motivaci.
Navijákové manévry začaly v sobotu na den letního
slunovratu. Lojza byl spokojen, s jakým nadšením jeho mužstvo připravuje vše
potřebné pro cvičení s vyprošťováním pomocí navijáků. Oba vyprošťováky,
Cromwell i Scammell byly naleštěné, promazané a připraveny k odjezdu z parku.
Cesta z Podvoří na Olymp měla vlastně dva významy. Jedním byl skutečný, bojový
výcvik, druhým skrytý, utajený boj se záhadnými zvuky z boletického hřbitova.
Po příjezdu na Olymp rozvinuli stanoviště zásahu,
vyprošťováky zaujaly výchozí pozice a lana se začala odvíjet. Do míst zkřížení
se zdí nasadili vojáci kladky a lana obtočili kolem kamenného podstavce
nejbližšího silně nahnutého pomníku. Zaskřípaly bubny a už to jelo. S praskotem
starých větví a prorostlých kořenů se z vrstev listí začal vynořovat a
narovnávat pomník s velkým křížem.
Chvílemi se ozývalo jakési kvílení, jako by nebožtíci
protestovali proti rušení jejich věčného odpočinku. Přišly na řadu další
kamenné podstavce a nejzávažnější rozhodnutí, které kříže otočit k sobě zády.
Vošahlík seskočil z desky Scamella, jeho dědka, a šel pomoci ostatním luštit
zašlé nápisy na tabulkách u křížů.
„Tak nevím, fajfkové, jestli ještě tady něco rozluštíte,“
ozval se pochybným tónem Lojza Vaněk, který byl s dosavadním průběhem cvičení
spokojen.
„Soudruzi, věnujte se více taktice vlečení a nechte
nebožtíky nebožtíkama,“ rozmlouval vojákům jejich snahu najít dva paličaté
sedláky podle nápisů na náhrobcích politruk Blehár.
V řadě za sebou byly podél hřbitovní zdi zbytky
rozměrných hrobek. Kovová víka byla pokrytá rzí, epigrafy a jména zesnulých již
ani nešly přečíst. Buď je zakrývala tráva a křoví, nebo byly desky poškozené.
Přece jen se ukázala jistá pravděpodobnost rozluštění
nápisů u dvou hrobů poblíž zdi márnice. Pomníčky také byly před srovnáním
nejvíce skloněny do sebe. Na jednom ještě patrný zbytek nápisu ze stříbrných
písmen psaných švabachem:
Hier ruhe in Frieden Otto Leiner Gros … uer Geb.
Na druhém byla v záhlavi velká písmena R. I. , třetí P
již chybělo. Pod tím se dalo přečíst Max Leiberger Grund...sitzer.
S velkou pravděpodobností se snad dalo tvrdit, že jde o
hroby dvou boletických sedláků.
Bylo rozhodnuto pootočit alespoň pomníček Leinera zády k
Leibergrovi a okolí vyčistit a upravit. Tím se podařilo spojit navijáky obou
vyprošťováků a klacky, kamenné úlomky a křoví odklidit.
Zní to asi nevěrohodně, ale v příštích dnech se žádné
zvuky nebo mrmlání ze hřbitova neozývaly. Vznikly dva tábory příznivců, které
mezi sebou urputně prosazovaly názory na příčinu nočního ticha na Olympském
hřbitůvku. Jedni tvrdili, že narovnáním pomníčků se narušila jezevčí nora a
jezevec se odstěhoval jinam. Druzí vytrvale prohlašovali, že proběhnul zásah do
posmrtného života sedláků, kterým bylo po otočení kříže znemožněno se
dohadovat, a mají klid. Bouřlivé diskuse postupně utichaly, jak se přibližoval
čas návratu do stálých posádek.
„Tak co, ještě se v noci na Olympu hádaj pantátové
nebožtíci?“ posměšně vítal kluky z ertézetky v hospůdce u nádraží Pilát za
výčepem.
Vojáci se tvářili důležitě a s úsměvem odpověděli, že od
té doby, co srovnali na hřbitově pár pomníčků a některé otočili, je klid a
ticho. Že přitom zbořili kus zdi a vypadly vrata od márnice, s tím už se
nepochlubili.
„Je to jasný,“ ozval se fořt Walter, „museli ste toho
bručouna vystrnadit. Asi ste mu trochu přimáčkli noru, a to on nemá rád.
Bručoun chce klid, jinak je nevrlej.“
„Člověče, víš, že máš asi pravdu,“ přisvědčil Pilát,
„museli mu hnout s brlohem, jinak by bručel dál. Rád bych věděl, kam se
přestěhoval.“
„Já bych to tipoval, že nebude daleko,“ pokračoval
Walter, „stará Froňková povídala v Jednotě, že když šla od vlaku večer domů
kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, tak slyšela U třech svatejch nějaký
bručení a mrmlání. Až prej ji zamrazilo leknutím.“
„Tak je to jasný,“ zkonstatoval Pilát, „máme tu nový
nadělení.“
Koncem září výcvik v bojových podmínkách skončil a
jednotky se vrátily do posádek. Olymp osiřel a ztichnul i bez jezevce. Kolem
zůstaly jen ztichlé lesy, louky a pastviny poseté ruinami bývalých statků a
škol, kostelů a hřbitovů.
Žádné komentáře:
Okomentovat